Den 106.

Gymnastická sobota

Dnes jsem vzala Káju na gymnastické závody do Sokola. Jako malá žába jsem sem pravidelně chodila 3x týdně (někdy i 4x) cvičit a žila tím až do svých 12ti let, kdy jsem díky borelioze ochrnula na půl těla a po 2 měsících strávených v Motole měla se závoděním útrum.

Vyfotila jsem si moji trenérku Věru Rosendorfovou. Tenkrát si mě vybrala z přípravky k ní do družstva a byly jsme její "nejsilnější" družstvo, na které dodnes ráda vzpomíná. Gymnastikou žije celá její rodina. Manžel Tonda (můj oblíbený trenér - ještě jsme mu říkaly "soudruhu") už je hodně starý a sem tam ho vidím, jak jdou společně na nákup, ale trénovat už nechodí. Syn Luboš trošku přibral za tu dobu, co jsem ho neviděla a je tam teď takový "hlavní" trenér. A dcera Věra, ta se před hodně lety odstěhovala do Kanady. Vnoučata žádná nemají, a tak žijí pro gymnastky...

Když jsem Věru potkala tenkrát před poradnou s půlroční Karolínkou v kočárku, pronesla něco v tom smyslu, že až tahle holčina bude chodit cvičit, to ona už tam dávno nebude! A je!

Dokonce jsem se dnes dohodla s Lubošem, že bych od září vedla oddíl přípravky pro úplná prťátka. Vše by se učily postupně formou hry... Dvakrát nebo třikrát týdně tak hodinku až hodinku a půl. Dětí je totiž hodně, ale trenérů málo. A ti to dělají hlavně z lásky ke gymnastice. Určitě to není nic výdělečného.

Zde je kladina, moje nejoblíbenější nářadí. Tu jsem milovala...

Po kladině se šlo na prostná (když nejsou závody, je jen jeden pruh koberce). Ta jsem měla také ráda. Hlavně cvičení na hudbu. Ale tu svojí už si nevybavím. Kdyby ji pustili, jistě bych ji poznala...

Po prostných byl přeskok. Nový kůň, můstek i duchny... To je teď paráda!!!

A na závěr bradla. Ty jediné jsem fakt neměla ráda!!! Když si vzpomenu na mozoly na rukách, na tu makačku udělat sklopku... Bradla bych klidně zrušila :-).

V přísálí si závodnice krátily dlouhou chvíli...

A Kája se k nim ráda přidala. Dokonce se jí jedna dívčina ptala, zda bude dnes také závodit. A Kája mi to říkala s takovým úžasným výrazem... Ona tam celá zářila. Stále jen cvičila a otravovala, že si chce jít zkusit přeskok a kladinu... Stále dokola jsem jí musela opakovat, že to dnes nejde, že jsou závody...

Na gymnastice jsem s Kájou byla, když jí bylo asi 20 měsíců. Na to už si nepamatovala... Čekala jsem, až bude dost stará na to, abych na ní poznala, zda vůbec má smysl začít chodit cvičit. Dnes mě přesvědčila o tom, že u ní to smysl má. Stále ve mně hlodal červíček, zda ji to bude bavit, zda zdědila něco málo po mně a zda ji nebudu chtít tlačit do něčeho, na co nemá...

Nikdy jsem ji nic neučila. A docela jsem žasla, jak chtěla sama okamžitě cvičit, napodobovala hvězdu a stojku... Po každé "sestavě" se ukonila a čekala potlesk. No byla sladká. Ještě k tomu ten její trikot, který jsem ji asi v roce a půl koupila v sekáčku...

Já sama gymnastice za hodně vděčím. Naučila jsem se tam strašně moc a to nemluvím jen o cvičení... Budu ráda, když to Káju bude bavit a bude chodit trénovat s takovým nadšením jako já... A když ne, vybere si sama, co bude chtít dělat. Jen bych si přála, aby se něčemu věnovala naplno.

Po obědě jsme s babičkou a holkama zašly na houby. A k večeři máme houbové fleky :-).