Den 338.

Tak mi je zase o rok více... Musím si změnit věk v profilu :-).

Dnešní den jsme strávili u dědy v Chlístovicích. Vzali jsme s sebou i Vendy (už jsme jí tak nějak adoptovali :-)). Dnes nebudu moc psát, raději vám to tu vytapetuji...

Den 267.

Sobota



Dnes ráno bylo rozhodnuto, že se pojede k dědovi na koně. Aleš neměl zrovna nejlepší náladu (posledních pár dní má asi měsíční návaly či co), a tak jsem si sedla za volant já a odvezla rodinku za dědečkem (cestou jsme potkali nadměrný náklad a jednu objížďku, tak se cesta trošku protáhla)... Změna prostředí udělala Aleškovi dobře, domů nás vezl sám a teď dokonce i vtipkuje :-). Holt i muži mají své dny...




Vzali jsme s sebou i Meganku. Posledních pár dní vypadá lépe, je veselá a ani tolik nekulhá. Jelikož Lukáš (malý bílý koník) utíká z ohrady, byl zapojen elektrický ohradník a hafuša dostala ránu... Chudák stará, stáhla ocas a chtěla utéci. Naštěstí je takový závisláček, že se rychle vrátila ke své paničce a celou dobu si mne hlídala.



Myra a Oukyna byly pěkně od bláta, tak je děda hezky osprchoval hadicí, Denisa je vyluxovala a holky pomáhaly s kartáčováním...



Já jsem si mezi tím zašla do přírody vyfotit končící podzim... Listí už je skoro všechno na zemi. Našla jsem i pár jedovatých houbiček, ale kdybych sem měla všechny mé "úlovky" dávat, zaplácala bych celý blog. Tak jsem alespoň vyfotila Megušu v celé její kráse. Byla celá nesvá, neboť doma nechala její "děti" a neměla koho kojit...





Holky si zajezdily. Kája s nadšením, Kiki už tak odvázaná nebyla :-). Dědovi se zdála nějaká bílá :-), ale poslušně seděla a ani nedutala... Hlavička se jí kynklala ze strany na stranu a bambulka vtipně poskakovala...

Já se dnes také svezla. Myra byla hodná a nerozházela ji ani Megana, která si mne neustále hlídala. Co kdyby se paničce něco stalo, že!!!


Pak nám ukázala i Denisa, jak jezdí. Jde jí to! Mile mě překvapila :-).

Od dědy jsme jeli k babičce Vierce. Čekalo nás tam knedlo-vepřo-zelo. Cestou domů jsme si s Alešem říkali, jak to strašně rychle letí... Zdá se mi to nedávno, když se Aleše rodiče rozvedli a ono už to bude 5 let! Nikdo by to nečekal a přesto to tak je. Ale je zase moc fajn, že spolu dobře vycházej. Jen naše holky nikdy nenapadne, že babička Vierka a děda Kůťa patří (nebo patřili) k sobě. A takový je život...

Den 232.

Sobota

Dnes jsem byla s Kristýnkou u našich v Písnici a dodělávala s mamkou její a táty DPH. Naštěstí vedou jen daňovou evidenci a nemusím podvojně účtovat. To by mě asi kleplo! Ale i tak to máme za ty roky vymakané a trvá nám to čím dál tím kratší dobu. Dřív byl víkend málo, teď to máme za páteční večer a sobotu hotové.

A tak jsem dostala domů haldu papáníčka a vyrazila směr Počernice. Jela jsem rovnou k babičce Vierce, kde na nás čekala Meganka. Aleš jel s Kájou za jeho tátou na koně. Kája byla bez teploty a hezky vykašlávala, tak vyrazili.

Je po 19. hodině a stále nejsou doma. Telefon má Aleš nedostupný a já jsem z toho nervozní. Už chci, aby byli doma!!!

Foťáček jsem jim nechala, aby vyfotili koníky, tak uvidíme, zda se z toho bude dát něco použít na dnešní blog :-).

Tak jsem se dočkala. A dnešní fotečky, které jsem nefotila já :-).

Den 177.

Neděle

Včera jsem se dala do pečení dortu pro dědu Kůťu. Měla jsem ho v plánu upéci mamce k narozeninám, ale ta je má až v září, a tak jsem si řekla, že trocha "nácviku" neuškodí :-). Korpus dopadl suprově (příště dám více světlého těsta), vymodelovala jsem si houbičky, lístečky... (inspirovala jsem se Martinky dortem - jen výsledek nebyl tak originální :-)) a udělala "kůru". Ale to byl kámen úrazu. Doma nevedu 100% tuk! A tak babí poradila, ať dám máslo... Chyba! Čokoláda netuhla. Napadl mě mrazák. Ráno jsem byla spokojená, jak je to krásně tuhé :-). Ale po pár minutách se kůra měnila na čokoládovou polevu :-))). A tak jsem přemohla svou lenoru a letěla do krámu pro 100% tuk. Opět jsem použila mrazák, abych vše urychlila a do 12ti hodin byl dort hotový. Vyslala jsem mužíčka, aby "vychladil" auto a jeli jsme vyzvednou Vendy a s ní k dědovi na koníky... Dort jsem raději předem vyfotila, netušila jsem, v jakém stavu ho dovezeme, tak aby se děda mohl kochat alespoň pohledem na fotku :-))).

Představte si, že on si celou dobu myslel, že je dělaný na zakázku! A když pochopil, že jsem ho vyráběla já, tak si alespoň myslel, že ty marcipánové figurky jsme kupovali!!! :-DDD Nevím, zda jsem to měla brát jako kompliment nebo se urazit... :-)

Kája a Vendy se nemohly dočkat, až se projedou na koních... Myslím, že Kájinky zářící očka mluví samy za sebe :-). Užila si to a Vendy taky. A já byla ráda, že se mi ve volných chvilkách starala o holky...












PS: A dort naštěstí všem chutnal...