Den 89.

Středa, Bulovka...

Mám dost, jsem vyčerpaná. Ne fyzicky, ale psychicky. Dolehlo to na mne. Většinu dne jsem dnes trávila na Bulovce a už se tam vážně vracet nechci. Vždycky jsem z ní měla špatný dojem a dnes jsem si to jen a jen potvrdila, že kamkoliv jinam to bude asi lepší...

Všechno je to o lidech. O jejich přístupu ke svému povolání a odpovědnosti...

Cestam MHD byla pro Kristýnku dobrodružstvím. V Metru dlouho nejela a v tramvaji se jí moc líbilo (viz vysmáté foto). A já si říkala, že mě toto cestování už zas tolik nechybí :-). Měla jsem s sebou jen Zappky, a tak jsem si je nosila do schodů sama a nemusela nikoho prosit o pomoc. Jak osvobozující pocit. Na Bulovku jsem jela s pocitem, že mi udělají sono, řeknou, že léčba atb je správná a pošlou mě domů. Jen si tam holt chvíli posedím v čekárně...

Na sonu měla Kristýnka kamaráda Kubíka. Zjistila jsem, že je jen o jeden den mladší než naše Kiki :-). Byli úžasní, když si spolu prohlíželi knížku a říkali, kde jsou jaká zvířátka. Když odešel, dělala tam Kiki oči na všechny lidi okolo. Nejvíc na pána vedle ní, který na ni očividně neměl vůbec náladu...

Docela brzy nás zavolali. Milý pan doktor mi udělal sono a ještě ochotně zavolal sestřičku, aby se mi chvíli postarala o Kristýnku, která tam hodlala objevovat tajemný obsah odpadkového koše (to ona miluje).

Dostala jsem zprávu, milá sestřička mi ji s úsměvem předala a popřála hezký den. Svou práci dělala s nadšením a já s nadšením odcházela směr ORL, že teď už jen chvíle zdržení a tradá domů...

Jaká chyba! Na ORL lidí jako mraky. Wlčice měla pravdu, že je lepší tam jít po 13.h, ale já měla sono objednané na 9:45, tak smůla... Kristýnka tam řádila jako černá ruka. Povedlo se mi ji pak ukojit ke spánku a chrupkala v kočárku, který jsem měla opřený o sebe, aby byla v leže (jediná nevýhoda Zappek, že nejsou polohovací). Asi po 1,5 hodině čekání na mě došla řada. Opět ta samá pani doktorka. Tentokrát s trošku větším zájmem a vyvolala ve mě pocit, že si mne pamatuje z pondělka. Ptala se mě na pocity a bohužel jsem jí musela říct, že boule větší a víc bolí... Dle zprávy ze sona mě odeslala rovnou na Endokrinologii s tím, že rozhodnutí bude na nich, co se mnou budou dělat. Ještě mi nechala nabrat krev na CRP a krevní obraz a ještě než mě stihla dovyšetřit, volali ji na sál.

Sestřička se snažila mi nabrat krev. Marně hledala žíly. Já tomu pití dnes moc nedala. Když mi ji brala, začalo se mi dělat zle, a tak mě položila, dala mokrý hadr na hlavu a skleničku vody. Ještě že Kiki stále spala...

Když se mi udělalo líp, šla jsem na Endokrinologii. Vyšlápla jsem si kopeček a vyfotila výhled na Prahu 8 (doufám, že to je Praha 8 :-)). Manžel mi volal, že už je zpátky v Praze a že by pro mne mohl přijet a odvézt mě domů. Jak já byla ráda! Řekla jsem, že mu dám vědět.

Výtah, který nás dovezl na Endokrinologii...

Zaťukala jsem na dveře ordinace a čekala, zda vůbec někdo vykoukne. Bylo po 12. hodině.

Vykoukla moc ochotná sestra a řekla, že se zeptá pana doktora, zda se na mě koukne. Stihla jsem cvaknout chodbu...

Pan doktor souhlasil, změřil mi tlak (138/88), kouknul se, zda se nepotím a prohmatal krk. Sestra ho doplňovala a dávala mi otázky, zda neužívám nějaké léky, jakou mám AK apod. Udělali mi znovu sono, aby věděl, co přesně ten útvar je. Jednalo se o nějakou pseudocystu o vel. 24x22x25mm. Na obrázku to byla jedna velká tmavá koule.

Seznámil mě s tím, že mi z ní jehlou vysaje tekutinu. Sestra mi dala na výběr, zda chci hned nebo že lepší by to bylo zítra ráno. Volala jsem manželoli, protože po zákroku jsem nesměla nic těžkého tahat, a tak tahat kočárek s Kiki by nebylo možné... Říkal, že zítra ráno nemůže, a tak jsem se zákrokem souhlasila. Ještě že jsem neměla čas nad ničím přemýšlet. Myslela jsem hlavně na Kristýnku, komu bych ji zítra dala na hlídání a na nikoho jsem nepřišla. Šla jsem do toho s tím, že to chci mít za sebou.

Sestra stále opakovala, že můžeme doufat... Že se to vysaje všechno, že to splaskne, že se to znovu nezaplní, že... Když se nade mnou pan doktor nakláněl s jehlou, cítila jsem, jak z něj táhne alkohol... Pocit strašný, ale byla u něj sestra, která byla naopak moc schopná, tak jsem si v duchu říkala, ať už to mám za sebou a že určitě ví, co dělá.

Punkce byla dost nepříjemná. Do Lumbální punkce měla ale naštěstí hodně daleko :-). Opět jsem cítila, že blednu a poprosila jsem o studený hadr na hlavu a skleničku vody. Sestra byla vážně moc hodná a ochotná. Pomohla mi s věcma a posadila mě pak na chodbu k oknu a donesla další skleničku vody. Čekaly jsme na manžela...

Pan doktor vytáhl 5ml žluté viskozní tekutiny (jak uvedl ve zprávě). Pseudocysta se pak zmenšila na 19x16x23mm. Měla jsem hned pocit, že se mi lépe polyká. Což teď už ale zase nemám :-(. A ta atb zobu úplně zbytečně. Ale teď je asi raději doberu do konce...

Za 14 dní se mám objednat na novou pukci. Nevysál všechno a samo to nezmizí. Prý se to bude vracet a může mě čekat i chirugický zákrok.

Stále mi v nose zůstal ten závan alkoholu, výraz pana doktora a zpětně mě docházelo, že sestra dělala a říkala hodně věcí za něj. Podle mne ho hlídala. Asi si byla vědoma... Možná proto i chtěla, abych přišla až ráno v 8:30...

Doma jsem si přečetla papír, který mi dal pan doktor po zákroku podepsat. Stojí v něm, že souhlasím s aspirační biopsií štítné žlázy tenkou jehlou... Teprve potom mi to všechno došlo a dolehlo to na mne v plné síle.

Volala jsem mámě, chtělo se mi brečet...

Blbý den. Zítra bude určitě líp. Jen si chci najít nového endokrinologa. Panu doktorovi už prostě moc nevěřím...

A děkuji tetě Irče, která si vzala Kristýnku ven a tetě Pétě, které jsem teď venku nechala i Káju. Spinkala poprvé ve školce. Zítra bude také, a pak jí čeká dodatečná oslava narozenin v MUMu. Bude ji mít společně s Emičkou a Adélkou a pozvaly si kamarády ze školky. Snad si to užijou :-). A já tam s klidným srdcem můžu jít také. Teď už vím, že nikoho ničím nenakazím...