Den 332.

Pondělí

To je zase den... Včera mi došlo, že ve čtvrtek jdu na endokrinologii, kde jsem 3 měsíce objednaná a že bych asi tedy měla jít i na krev, aby do čtvrtka byly výsledky!!! Takže SOS vysláno do světa a zachránila mě Irča, která mi tu ráno pohlídala holky.

Jela jsem MHD až na Polikliniku Mazurskou. To vám bylo v metru zážitků :-). Děsně mě baví pozorovat lidi... Na Florenci se válela u eskalátorů prasečí nožička (opravdu jsem nevěřila vlastním očím), ve vlaku jsem potkala podivínského "loupače" nevyžádané reklamy. Pak jsem jedné staré paní zapínala na batohu kapsičku (samozřejmně jsem se zeptala), neboť jí koukal celý obsah a hned jsem si představila, že pro nějakého chňapku by stačilo jen sáhnout... A cestou domů mi spočinul zrak na naší známé "čertici" z MUMu :-). Měla jsem příležitost si ji pořádně prohlídnout a už se vůbec Kristýnce nedivím, že jí připomíná čerta :-). Sama jsem si říkala, zda v těch kozačkách neschovává kopyto!

Uspala jsem Kristýnku a šla vzít Megan před barák. S Kájou jsem domluvená, že se na mne kouká z okna a kdyby něco, tak zabuší...

A co moje oči nevidí... Kytičkatá nádhera pod sněhem...



Auto jsem odházela, odcouvala a zjišťovala škody. Naštěstí je jen lehce poškrábané (doufám že ne na lak)... Ten sníh je těžký jako blázen :-(.

Teď jen doufám, že Aleš přijede včas domů, abych mohla na gymnastiku...

Den 245.

Pátek

To jsem to dopadla... Manžel mi dnes sebral foťák, že ho nutně potřebuje. Důvodem bylo focení této káry pro jeho kamaráda a kolegu v jedné osobě. Tak nafocené by bylo, teď ho ještě rychle prodat...



Nejen, že jsem dnes neměla svůj foťák, ale byl mi zabrán i můj PC. Sedím tu schoulená u mininotebooku a mačkám si tu písmenka jedno po druhém... Trošku nezvyk, ale hlavně že si mohu doplnit svůj 245. den blogu! Stal se ze mne tak trošku závisláček, jak na focení, tak na psaní a úplně nejvíc na komentářích. :-) A dělá mi hroznou radost zvyšující se sledovanost. Děkuji Vám za milé komenty a za to, že sem chodíte...

A co je dnes u nás nového?

Dopoledne jsem byla opět ve školičce v MUMu. Hance před 10.hodinou volali ze školy, že Ondra zvrací, a tak jsem zůstala na děti sama. Bylo jich jen 6 a samé hodné holčičky :-). Bavilo mě pozorovat, jak se Kristýnka začíná zapojovat do hry, jak s dětma komunikuje. Ona je to taková pohodářka...

Pak jsem si myslela, že bude dnes konečně dodělaná podlaha v MUMu. Stále je tam plno nedodělků a na to, že to mělo být hotové v srpnu, tak to je síla... Dnes měl být den D, ale opět nic... A tak jsme milé firmě řekli, že už se na to vykašleme a nic od nich nechceme... Nebaví mě přístup takových firem. Člověk by si řekl, že je pro ně práce a hlavně dobrá pověst firmy, důležitá, ale asi není... No nevadí, dobrou reklamu jim opravdu dělat nebudeme. Jejich práce mluví za vše... A ještě si hodně rozmyslíme, kolik jim doplatíme...

Pro Karolínku si přišla odpoledne sousedka s vnučkou Nikolkou a šly ven. O jedno dítě méně je vždy super! :-) Když přišly z venku, chtěla si jít Kája ještě k Nikolce hrát a mě se podařilo tam na nějakou dobu upíchnout i Kristýnku. A tak jsem si mohla v klidu vyluxovat, vytřít a odnosit veškeré hračky do dětského pokoje, aniž by mi je z druhé strany bytu nosil někdo zpátky do kuchyně a obýváku :-).

Večer jsme měli pozvaného nezávislého finančního poradce. Za tři týdny uvidíme, zda nám to přinese něco dobrého. Odborníci nám vypracují analýzu a nějakou finanční optimalizaci. Pak bude na nás, jak se rozhodneme. Zatím si od toho nic neslibuji. Třeba budu pak mile překvapena, zvláště když některým z našich pojistek ani moc nerozumím... Pak budu zase o něco chytřejší. Alespoň doufám.

A teď jdu Aleškovi pomoci s objednávkama. Okusil si dnes, co to je "mít migrénu". Není to špatné, když pak chlap ví, že si to nevymýšlíme a jaké to je :-).

Zítra má zákaznické dny. Podruhé v tomto roce ho uvidím v obleku. Ale asi se mi nepodaří ho vyfotit... Držím mu palce, aby se mu co nejlépe povedly!

Den 190.

Sobota

Babička dostala na hlídání holky a my vyrazili pro autíčko. Večer jsme si našli dvě na netu... Když jsme přijeli na místo, obě vypadaly, že už nám je před nosem někdo vyfoukl. Setrvali jsme a jedno z nich je moje!

Tak mám vlastní autíčko. Vypadá jak šlapací a pod kapotou má veverky, ale na popojíždění mezi školkou, gymnastikou a domovem bude ideální :-). Hezky se mi v něm jezdí a i autosedačky se tam vejdou. Ještě chci někde sehnat nalepovací kytičku. Kája mi nedávno říkala, že si přeje, aby mělo moje nové auto na kapotě kytičku :-).

A jako bonus jsem si domů přivezla migrénu... Radost z nového auta tedy není taková :-(.