Den 354.

Úterý

Jsou dny, kdy se nestačíte nudit...

Holky už jsou obě ok, tak jsem dnes doháněla co šlo. Mám resty, co se focení týče. Pak jsem měla schůzku s obchodní zástupkyní od Pepsi. No, čekala jsem od toho více. Ona měla asi taky pocit, že jí udělám několikapaletý odběr či co... No, nechám se překvapit, zda něco gratis k objednávce bude nebo nebude.

Pak nám došly v MUMu i lístky na večerní ples, a tak jsem si to pelášila na zámek. Stáhla jsem 60ks vstupenek. Neprodali ani jednu, tak mě to i potěšilo, neboť máme alespoň co prodávat :-). Zbývá posledních 25 lístků... Neuvěřitelné!!! Mám radost!!!

Pak se Ráďa zmínila, že nemá celý den co dělat. Odpadla jí návštěva, která měla donést oběd... A tak jsem ji pozvala na zbytky k nám :-). Užily jsme si společně celé odpoledne.

Večer se nám vrátil tatínek. Byl dnes u doktorky ohledně té bioléčby. Nic pozitovního :-(. Jelikož má páteř jako "bambus", dává od něj pojišťovna rovnou ruce pryč. Jeho brácha má větší štěstí, toho do léčby zapojí bez problémů. Ještě je tu malá šance - nahrát to na kyčle a ramena. Tak půjde Aleš opět na rentgeny a pani doktorka se pokusí...

Bechtěrev má 1 - 5 stupňů. Tak se Aleš narovinu pani doktorky zeptal, jak na tom je. Tak má plný počet! Jen v tomto případě se není co radovat. Ale alespoň se konečně rozhoupal k tomu, aby si zažádal o plný invalidní důchod, na který má nárok. Tak začne čerpat veškeré výhody z jeho nevýhody... Asi nemá smysl říkat, že o důchodu jsem mu říkala sama už před pár lety. Jenže pro jeho bývalého doktora byl jeho bechtěrev mezi stupněm 2-3...

Ano, může si za to sám, už v roce 2007 byl u této doktorky a na léčbu by nárok měl, jen ty doktory prostě málo uháněl... Prošel všema vyšetřeníma, a pak čekal, že se bude něco dít. Nic se nedělo... Jel do lázní, které mu dle jeho názoru nepomohly... Pak bylo moc práce, druhé dítě, rekonstrukce bytu, finanční krize... A tři roky pryč a on ve stavu v jakém je. On má bechtěrev určité fáze... Vždy je období klidu (to měl právě poslední 3 roky), a pak se to zase začne "hýbat". Mám pocit, že ta fáze teď nastala. Bolí ho kyčle... No, ještě že to bere tak, jak to bere. S bolestí se naučil žít. Nelituje se. Bere život s humorem. Sice přijde z práce a potřebuje se "natáhnout", aby ulevil tělu, ale jinak ho nešetřím :-).

JJ, bez humoru by to nešlo :-). Bechtěrev není pro život, ale také ne na umření...

Zrovna přišla babička, optat se, jak kluci dopadli. No, Aleš ji nepotěšil... Tohle asi musí být pro rodiče hrozné. Vím, že si říkají, proč zrovna jejich kluci zdědili toto, když v rodině nic takového nebylo (nebo o tom neví)... Jenže to nemůže nikdo nikdy vědět, co jednou jejich děti zdědí nebo budou mít za nemoc. Kdyby se toho měl člověk dopředu bát, tak by asi lidstvo brzy vymřelo. Je také pravda, že jsem ráda, že máme holčičky, neboť i u nich je nižší procento dědičnosti, než by tomu bylo u případného syna... Tak teď si jen přát, aby to procento bylo v našem případě nulové :-).