Dnešek se táhl ve smutném duchu... Nemohla jsem myslet na nic jiného než na Diny a její rodinu. Zapálila jsem si svíčku a stále nemohla pochopit, proč zrovna její manžel...
Pak člověku dojde, že si musí vážit každé minuty strávené se svými blízkými, nikdo totiž neví, kdy už tomu tak nebude... :-(
Pak je tu kamarád Lucky, Marek, po kterém už několik dní pátrá policie, rodina i kamarádi... A bez výsledku :-(. Pro jeho nejbližší je to to nejhorší, co může být...
Je mi smutno... Všechny bych chtěla dnes obejmout a říci, že zase bude dobře...
Dnes jsem nebyla schopná něco dělat. Doma jsem jen vyluxovala a snažila se zabavit děti, šlo mi to těžce, myšlenkami jsem byla jinde. Pak jsem s holek pomocí uvařila oběd a chtěla uspat Kristýnku. Nepovedlo se, tak jsem je šla vyvětrat ven i s Megušou. Kdo by řekl, že je konec listopadu???
Docela se těším, až půjde zítra Karolínka do školky, doma už se vyloženě nudí. S Kikčou dělaj blbosti a mě je to dnes tak jedno... Myšky moje malé, ještě že vás mám...
Nikon D5000
Objektiv AF-S Nikkor 18-105mm 1:3,5-5,6G ED
Gábi, jsou okamžiky kdy si fakt člověk uvědomí, že řeší pitomosti a že nic není stoprocentní, viď? Je mi Diny tak moc líto a všech co takový osud postihl! Slova na to ani nestačí...
OdpovědětVymazatTo jsou ty osudové vteřiny, které obracejí život o 360 stupňů. Je to smutný, velmi smutný příběh. Je mi jich také moc líto.
OdpovědětVymazatA ještě,jak je všechno propojeno. Mrzí mě i osud toho chlapce Marka.(ač tam snad je ještě naděje). Ale moji studenti dnes o něm mluvili, je to jejich přítel, chtějí ho jít zítra pomoci hledat. A pak o tom čtu na blogu. Všechno prostě souvisí se vším. Někdy až mrazí. Už by zase mělo být lépe.